Vznik Kruhu umělců houslařů je spjat s neslavnou érou po únoru 1948, kdy se moci v zemi chopili komunisté. Počáteční Gottwaldova vláda slibovala uchovat alespoň malé živnostníky; zůstalo však jen u slibů. Nedalo se nic dobrého očekávat od diktatury, která napodobovala bezohlednou a primitivní diktaturu bolševického Sovětského svazu, zahájenou již v roce 1917 V. I. Leninem a dovedenou k vrcholům hrůzy v éře J. V. Stalina. Likvidace soukromého majetku v utopický prospěch tzv. "veškerého lidu" se záhy stala pod alibistickým heslem znárodnění skutečností i u nás. Znárodnění hrozilo v té době i houslařským dílnám a obchodům. Tehdy se zrodila spásná myšlenka. Co kdyby bylo houslařství uznáno jako umělecký, tedy svobodný obor a nikoli jako řemeslo, které podléhalo živnostenským zákonům? Co kdyby se houslaři pokusili získat statut "svobodného povolání"? Pak by rukodělné houslařství znárodnění nepodléhalo...
Iniciátorem tohoto pokusu o záchranu svobodného houslařství byl tehdejší úspěšný houslař a obchodník Otakar Špidlen (1896-1958). Počátkem roku 1950 sepsal jakýsi manifest na obhajobu houslařství. Spis nesl název OBRANA HOUSLAŘSTVÍ JAKO UMĚNÍ s podtitulem JE HOUSLAŘSTVÍ UMĚNÍM NEBO POUHÝM ŘEMESLEM? Podepsaly jej četné vynikajících osobnosti nejen z řad hudebních autorit, jejichž jména a slovutné organizace, k nimž mnozí z nich patřili.
Adresát, tedy ministerstvo školství, věd a umění v čele se Zdeňkem Nejedlým, zvolené po "vítězném únoru", na základě této žádosti rukodělné houslařství jako jednu z kategorií svobodných umění nakonec blahosklonně uznalo. Statut svobodného povolání však předpokládal členství v umělecké organizaci. Tak byl založen, také z podnětu profesionálních hráčů na smyčcové nástroje, kteří byli sdruženi v Sekci koncertních umělců při Svazu československých skladatelů (předchůdce AHUV), Kruh umělců houslařů, jako záštita a jediný prostor relativně svobodné činnosti českých houslařů. Zakládajícími členy byli Přemysl Špidlen, Karel Vávra, ... Samotný Otakar Špidlen, který zemřel v květnu roku 1958, se však ustavení Kruhu dne 2. července téhož roku již nedočkal.
Pod křídly Kruhu tedy přečkali mnozí čeští houslaři diktát komunismu. Po převratu v roce 1989 a v nových politických podmínkách však nastaly nové otázky: Je existence KUH ještě nutná? Není třeba jej nějak pozměnit? Nebo založit nový Kruh? Zažili jsme i velmi vzrušené diskuze. Nakonec se členové shodli na tom, že by byla škoda Kruh při své tradici a dobrému jménu rušit a že je vlastně stále potřebný především jako garant kvality, zvláště když pro obor houslař či restaurátor vzácných smyčcových nástrojů není ze zákona potřebná žádná licence a může tuto činnost vykonávat vlastně každý vyučený jedinec. A konečně, dodnes je možné jako člen umělecké organizace pracovat v mezích autorského zákona a nikoli výlučně jako živnostník, čehož mnozí členové využívají.
Dnes tedy KUH více nežli kdy dřív dbá na vysokou odbornou a uměleckou úroveň. Získání členství podléhá přísnému posouzení práce a odbornosti adepta a rozhodně do Kruhu nevstoupí každý žadatel. Uvědomujeme si, že největší devizou našeho Kruhu je jeho dobré jméno, vysoká odborná a umělecká úroveň a prestiž. Ta se buduje velmi dlouho a obtížně.
Jako úvod začneme výtahem ze spisů společenstva hotovitelů hudebních nástrojů ze dne 3. ledna 1890:
Vědomí hotovitelů hudebních nástrojů, že přináležejí ke společné rodině umělců, bylo příliš živé a vžité a tradice spolupráce tvůrců nástrojů s výkonným hudebníkem tak mocná, že jí neochvěla a neotřásla ani reglementace provedená předpisy živnostenského řádu, jak nejlépe patrno z úvodního zápisu zesnulého předsedy společenstva hotovitelů hudebních nástrojů, Jaroslava Dvořáka, který 3. ledna 1890, načrtávaje v nejstručnějších rysech pětiletý průběh činnosti společenstva, napsal:
Již od dávných dob uznáno jest, že zhotovování hudebních nástrojů sluší považovati za umění a ne jak dle rozhodnutí c. a k. místrodržitelství, recte ministerstva a dle znění řádu živnostenského z rok 1883 povinny jsou pouze živnosti řemeslné zřizovati společenstva a my, jak výše uvedeno nepovažujeme obor náš co řemeslo, nýbrž co umění, nicméně uvolili jsme se, předpokládaje zdar celku, společenstvo zříditi, avšak ponechali jsme sobě reservu pro případ, že by se zřízením společenstva nedosáhl účel výše vytknutý, všemi zákonnými prostředky budeme se domáhati toho, aby odbor náš do odboru umění vřaděn byl..
Skutečnost, že klasické hudební nástroje, t.j. housle, viola, cello a basa, lze vyráběti po továrensku, svádí k mylnému názoru, že jejich vytvoření nemá nic společného s uměním. Ale jako je podstatný rozdíl mezi kýčem a výtvorem malíře či sochaře, nebo šumařem a virtuosem, je i podobný rozdíl mezi nástrojem vytvořeným s láskou v dílně houslařově a nástrojem vyrobeným v továrně. Jako každé jiné umění je i stavba hudebního nástroje vázána určitými estetickými zákony jako stavba katedrály, vytvoření obrazu, sochy, literárního či hudebního díla. A jako umělecký výtvor nese každý takový nástroj charakteristiku svého tvůrce nebo školy. Znalec se proto sotva zmýlí a pozná téměř na první pohled, jde-li o nástroj z ruky Amatiho, Stradivariho, Guarneriho, nebo o dílo některého českého, francouzského, německého či jiného mistra.
Na houslařství jsou kladeny podobné požadavky jako na sochařství nebo malířství a po pravdě řečeno, přijímá z obou. Musí dbát jak ušlechtilých linií a proporcí nástroje, tak jeho krásné barvy a vybraného materiálu. V elegantní linii a plastice nástroje značí se osobnost umělcova: jako na nástrojích italských klasických mistrů vidíme temperament, zpěvnou pohodu a měkkost italského člověka, tak nástroje vytvořené v téže době severně od Alp nesou znaky strohosti, takřka tvrdosti germánské povahy.
Ruku v ruce se stavbou nástroje jde pečlivý výběr dřeva a celá stupnice barev laku, což tvoří dohromady harmonický celek, umělecké dílo. Houslař umělec musí s neobyčejným vkusem a citem zvýraznit fládr dřeva, každé zrcadélko na smrkové desce, vlnku a léto v jeho přirozené kráse.
Na takto vytvořený umělecký nástroj nemá ovšem vliv ani zub času, naopak časem a užíváním (ovšem při správném zacházení) dostane patinu, která jen zvyšuje jeho krásu a hodnotu.
Z toho všeho je patrno, že cílem každého dobrého houslaře je, zhotovit nástroj dokonalý tvarem, krásný jak dřívím, tak i průzračnou barvou i průzračným lakem. Toto všechno jsou vlastnosti týkající se výtvarné stránky nástroje.
Avšak neméně významná je otázka zvuku. Ta je důležitá především pro umělce, který nástroje užívá. Je nutno míti na zřeteli, že tak jako se nástroje od sebe liší stavbou a barvou, jsou rozdílné i ve zvuku. Je to nejen jeho timbr, t.j. zabarvení zvuku (stříbřitě jasný, sopránový, hrdinný, tenorový, lyrický i elegický a dramaticky temný), ale i jeho kvalita. Vyvstává tudíž houslaři vedle problému uměleckého i problém docílit toho, aby housle měly tón nosný, dostatečnou zásobu tónu, a aby animovaly houslistu k stálému zvyšování výkonu.
Spojit krásu nástroje s krásou zvuku se podařilo italským houslařským mistrům. Stavěli své nástroje tak důmyslně, že utvořili z houslí přímo zázračnou skříňku akustickou tím, že ji sluchem úplně zharmonisovali. Proto nástroj z italské dílny je touhou každého hudebního umělce. Tyto nástroje se zpravidla vyznačují ohromnou lehkostí, s jakou se tón z nich dostává a vyznívá, a čistotou zvuku. Dávají umělci možnost gradace od nejjemnějšího pianissima do nejsilnějšího fortissima. Někdy se u jiných starých nástrojů, anebo u nových, dobře stavěných na poslech zdá, že se ve zvuku vyrovnají nebo předčí stradivárky či guarnerky. Ale jen hrající umělec mohl by říci, oč více námahy musí vyvinout, aby z nich tón dostal. Proto byly dokonalé nástroje Amatiho, Stradivariho a Guarneriho podrobeny nesčetněkrát zkouškám, opatrně rozebrány, podrobně prostudovány a změřeny. Získané poznatky byly cenným vodítkem novodobým houslařům. Poučili se o tom, jak připravené dřevo přicházelo do dílen italsklých houslařů. Právě jedním z tajemství čistého zvuku je umrtvené, dobře vyplavené dřevo. Jeho buňky musí být zbaveny nežádoucích látek, jako pryskyřice, bílkovin a cukru. Tyto látky v buňkách se totiž stářím seschnou na mikroskopický prášek, jehož částečky se při rozezvučení nástroje rozechvívají, spoluznějí a vytvářejí šelest, t.zv. písek a způsobují těžší ozev nástroje. Odstranění těchto látek ze dřeva se dálo v Itálii tou nejpřirozenější cestou - plavením. Zjistilo se, že stromy 150 - 300 let staré, kácené v alpském údolí Val Sugano, byly plaveny po řece Pádu, což trvalo i dva roky, až do Brescie nebo Cremony. Vyluhování zmíněných látek ze dřeva napomáhala také jakost vody, pramenící z vápencových alpských útvarů a obsahující množství vápence povahou alkalického. Dnes ovšem musí houslaři - také italští - tento proces přirozený nahradit umělým.
Závěrem lze říci: české houslařství, najmě pražská houslařská škola, má slavou tradici a zaujímá čestné místo v historii. Jména význačných mistrů jako Strnad, Homolka (zvaný pražský Stradivari), Kulík, znamenitý rod Dvořáků a jiní jsou chloubou našeho houslařského umění. Ani soudobí houslaři nezahálejí. Obeslali r. 1949 Mezinárodní soutěž a výstavu v Haagu, kterou pořádalo Městské museum, odd. "Služba krásného umění," kde se umístili na předních místech a byly jim uděleny čtyři čestné diplomy, čímž předčili jiné kulturně vysoko postavené země.
Také krkonošská škola proslula řadou vynikajících jmen. Byli to většinou Češi z krkonošského podhůří, kteří se znamenitě uplatnili za hranicemi své vlasti. Mezi ně patří na př. Vedral, nejlepší houslař v Holandsku, Antoním Pilař, houslař v Berlíně, František Špidlen, houslař carské konservatoře v Moskvě a jeho žák Eugen Vitáček, žijící až do své smrti v SSSR. Vitáček si získal tak velikou vážnost v Sovětském Svazu, že mu bylo svěřeno spravování Státní sbírky nástrojů, nejznamenitějších na světě.
V r. 1924 byl jmenován zasloužilým mistrem republiky (zaslužennyj mastěr respubliky) a později během války zaloužilým pracovníkem umění (zaslužennyj dějatěl izkustv), což bylo spojeno s udělením Stalinovy státní ceny 100.000 rublů. Z toho je patrno, že v SSSR je houslařství hodnoceno co umění.
Bude zajisté naší snahou, abychom ještě více vynikli nad jiné národy, ne tak hudebně založené jako národ náš a postavili houslařské umění na výši doby tím, že budeme žádati o založení vědeckého ústavu a o odborné vzdělání houslařského dorostu v houslařské škole, která by mohla být připojena ke konservatoři, ježto obě úzce souvisejí, jak je tomu i v Sovětském Svazu.
Tak lze říci bez chlouby, že naše houslařské umění pokračuje ve staré slavné tradici a bylo by si přáti, aby došlo uznání, pochopení a podpory, které se mu podle úvodního citovaného zápisu z r. 1890 dříve nedostalo.
Praha v únoru 1950
Karel Vávra-houslař, Alfons Vávra-houslař, Otakar Špidlen-houslař, Přemysl Špidlen-houslař, Alois Bittner-houslař, Julius Hubička-houslař, Jaroslav Hejzlar, Josef Urban, Jos. Boh. Herclík-houslař, Ladislav Herclík-houslař, J. Kozák, Alexander Plocek-profesor AMU a housl. virtuoz, Spytihněv Šorm-housl. virtuoz, F. X. Drozen-houslař, A. Galla-houslař, J. Pötzl-houslař, V. Kostečka-houslista, R. Lojda-violoncellista, František Bílek-sochař, L. Zelenka-violoncellista a člen Českého kvarteta, Ludvík Kuba-malíř, Vincenc Beneš-malíř, Jaroslav Pokorný, Ladislav Vycpálek-hud. skladatel, N. V. Holzknecht-hud. teoretik, Jaroslav Řídký-hud. skladatel, Jaroslav Krombholc-dirigent, Jiří Reinberger-varhaník, Max Švabinský-malíř, Břetislav Benda, Josef Lada-malíř, Karol Plicka-fotograf, Ján Cikker-hud. skladatel, Václav Rabas-malíř, Zdeněk Wirth, Karel Šejna-dirigent, A. M. Brousil-profesor AMU, Bedřich Nikodem-hud. skladatel, Břetislav Novotný-houslista a člen Pražského kvarteta, Karel Šrom, Jaroslav Doubrava, Vojtěch Frait-konc. mistr ČF, Bedřich Černý, Jiří Bezděkovský, Jaroslav Vojta-herec, Karel Pravoslav Sádlo-violoncellista, Václav Sádlo-violoncellista, Miloš Sádlo-violoncellista, Ivan Kawaciuk-houslista, František Zyka-houslař, Jan Podešva-houslař, Konrád Krč-houslař... Společnost výrobců hudebních nástrojů a ladičů pian pro Čechy, Umělecká správa opery Národního divadla v Praze, Národní kulturní komise v Praze, Akademie výtvarných umění v Praze, Museum Bedřicha Smetany v Praze, Hudební oddělení Národního musea v Praze, Akademie Músických umění v Praze, Česká filharmonie, Státní orchestr v Praze, Československý rozhlas v Praze, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Praze, Umělecká Beseda v Praze, Československý státní film, Filmový symfonický orchestr Praha, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Janáčkova akademie músických umění v Brně,, Pražské kvarteto, Ondříčkovo kvarteto, České trio, Janáčkovo kvarteto, Moravské kvarteto, Kvarteto Richarda Ziky, Slovenské kvarteto, Slovenská filharmónia v Bratislavě, Štátné konzervatorium v Bratislavě, Vysoká škola Múzických umení v Bratislavě, Slovenské kvarteto...